povídka #2: můžete brečet i se smát
Než zaklaply dveře pokojíku a schovaly jej do tmy, upřela Stella zrak na pilulku, co jí maminka dala s sebou. Za celé roky jí nikdo nechtěl prozradit, proč je má stále jíst. Ovšem ona nebyla hloupá - všechny pilulky pečlivě schovávala a nikdy žádnou nesnědla.
Děsilo ji slýchat z maminčiných úst slova jako ,,ambulofobie", ,,strach z chůze, ,,psycholog", ,,léčit" a ,,nebezpečí". V jednom ovšem, to musela uznat, pravda byla. Stella se bála - chůze, zakopnutí, pádu. Toužila létat vysoko v oblacích, ocitnout se v pohádkách, které tolik milovala a být volná.
Baterku svírala skoro křečovitě, opatrně našlapovala. Nohy se jí při každém pohybu třásly, její mysl šílela - ale šla stále dál. proplížila se přes předsíň, pak si ale musela na chvíli sednout. Motala se jí hlava, každou chvíli by mohla zakopnout a spadnout. To nesmí! nemůže! Zavřela oči a sklopila hlavu, její husté hnědé vlasy jí spadly do obličeje. Nechala je být, stejně už brzy povlají ve větru a ona se bude smát, ano, smát! Bude volná a bude létat na koštěti jako čarodějnice noci. Koště! To je to, co teď shání.
Vybavila si nedávná slová svého tatínka: ,,Co si dnes člověk neukradne, jako by snad ani neměl." Ona potřebovala mít.Trochu malátně vstala a vydala se ke komoře, kam paní Baldwinová schovávala své domácí pomocníky.
,,Když vy dvě chcete pořád jen fantazírovat a číst pohádky, kdo mi potom pomůže, co?" rozčilovala se vždy, naštěstí jen naoko. Ovšem měla pravdu - Stella s Nikki opravdu žily ve svém pohádkovém světě, hrály si na princezny a čarodějnice. Se svými věčně rozcuchanými tmavými vlasy a s podezíravýma očima , drobnou postavou a občasnou zlomyslností... v pevnosti z dek a polštářů se Stella proměnila v dokonalou babiznu z nejedné pohádky. Nikki byla samozřejmě její protiklad: úplná (ač osmiletá) Zlatovláska. Ty dvě byly jako noc a den.
Opravdová noc mezitím o kus pokročila a Stella se plížila dál, od komory ji dělilo jen pár krůčků. Pak natáhla ruku po klice - skoro se modlila, aby našla, co potřebuje - a pomalu otevřela dveře. Táhle zaskřípěly a ona ztuhla. Teď se nesmí nikdo vzbudit! Několik okamžiků vyčkávala a pak vklouzla do světa domácích pomocníků. Nedalo moc práce najít koště, a tak jej rychle popadla a ten cizí svět opět opustila.
Opatrně došla až na balkon. Nízké tepané zábradlí se matně lesklo a Měsíc jako by doslova vyzýval k vzlétnutí. Už za chvíli, pomyslela si Stella a ještě několik okamžiků nehnutě vzhlížela k obloze. Pak, jako čarodějnice noci, nasedla na koště.
,,Poletím," zašeptala, ,,nepůjdu, poletím!"