osamělé noci...

Myslím, že pocit osamělé noci - jak tomu říkám já - se dostaví někdy každému. Můžete být superšťastní, a přece se objeví. Můžete být na přespávačce nebo super párty... Nebo sami doma... Nebo kdekoli jinde. Vždycky může přijít.

 Proto teď píšu; protože osamělá noc přišla, aby mi dělala společnost. Paradox, co? Ale to nechme stranou. 

 Každý má svůj způsob, jak se s tímhle pocitem vypořádat. Já třeba, když jsem sama, koukám ven. Na ztmavlou oblohu, na měsíční světlo prolínající se s mraky, na letadla kdesi vysoko nad mou hlavou. Možná to zní divně, ale někdy si povídám - s hvězdami, s pasažéry v letadlech, s měsícem... Někdy to ale řeším i normálněji; třeba někomu napíšu nebo poslouchám hudbu (k té se ještě někdy určitě dostanu). 

 Pro dnešek jsem ale našla úplně jiné řešení - totiž o tom sem napsat. Tenhle blog je naprosto nový, bůhví, jestli ho někdo někdy vůbec bude číst. Ale pro dnešek bylo vážně fajn moct něco napsat, a třeba tak dát vědět nějakému - zatím - imaginárnímu čtenáři, že není sám.